V devadesátých letech byla jednou z největších českých sportovních nadějí. Všechno směřovalo k tomu, aby z olympiád a šampionátů vozila zlaté medaile. Pak se to zvrtlo. Její jméno ale do zapomnění neupadlo. Pro spoustu vyznavačů erotických filmů je i šest let po své smrti hvězdou.

Normální čarodějnicový mejdan na chatě. Snad jen osazenstvo může být pro někoho trochu zvláštní: většinou sportovci a lidi z erotické branže. A taky teta Andrey Absolonové, někdejší skokanky do vody, která před několika lety změnila profesi - teď hraje ve „filmech pro dospělé" a diváci po celém světě ji znají pod jménem Lea de Mae.
Hoří oheň, všichni se baví a popíjejí. Andreina teta, kterou blízcí uctívají jako vědmu, sedí v kuchyni za stolem a vykládá si karty.
Tu se k ní se sklenkou v ruce přitočí jeden z přítomných sportovců, hokejista Martin Maškarinec, a - nevyložila by mu?
Vědma se brání, ale nakonec se nechá přemluvit. „Sejměte tři balíčky." Martin sejme karty, vědma je přelétne očima a spustí: „Čeká vás vztah a bude to... osudové. Velká láska a potom..." Zarazí se, rychle shrábne karty ze stolu a upře na Martina vyděšený pohled.
„Potom co?" zeptá se hokejista se zmrzlým úsměvem na rtech.
„Dopadne to špatně," šeptne vědma, vstane a odejde z místnosti.
Zvenku od ohně se ozve jiskřivý, bezstarostný a nakažlivý smích. Andrea. Lea. Má před sebou „osudový vztah" a pár měsíců života.

Poslední skok

Byla živé dítě a brzy se u ní objevilo sportovní nadání. Ještě než začala chodit do školy, dali ji rodiče na krasobruslení a balet, pak přibylo ještě plavání. V šesti letech Andrea začala se skákáním do vody. Trénovala v bazénu na pražské Slavii a mluvilo se o ní jako o zázračném talentu.
S nesmírnou lehkostí zvládala těžké skoky, které jiní dřou měsíce a roky. Vyhrávala jeden šampionát za druhým a ve dvanácti se stala členkou juniorské reprezentace.
To už se jako skokanka začala prosazovat i Andreina o dva roky mladší sestra Lucie. Vypadalo to, že je tu výjimečný sesterský tandem, který možná zastíní slávu legendární Mileny Duchkové, která v šedesátém osmém na olympiádě v Mexiku v pouhých šestnácti letech zvítězila v královské disciplíně - skoku z desetimetrové věže. Však taky novináři Andreu s Milenou Duchkovou srovnávali.
Po základní škole nastoupila na sportovní gymnázium v Pardubicích, kde se jí ujala trenérka Michaela Musilová-Ľuptovská. Trénovala každý den a domů do Prahy se vracela jenom na víkendy. Jezdila po evropských soutěžích, sbírala medaile a budoucnost viděla jasně: podobně jako Duchková bude reprezentovat Českou republiku na olympiádě a pokusí se získat zlato na desetimetrové věži. Triumf měl přijít v Atlantě v roce 1996. Andrea se stala členkou českého národního olympijského týmu a jednou z jeho hlavních favoritek.
Měsíc a půl před olympiádou odjela na závody do Madridu, kde měla soutěžit na třímetrovém prkně. Vystoupala na můstek, odrazila se ke skoku a vtom ucítila palčivou bolest v zádech... Z vody ji museli vytahovat.
Lékaři zjistili, že jí praskl meziobratlový článek. Možná to byla nešťastná náhoda, možná páteř nevydržela extrémní tréninkovou zátěž. Andrea tři měsíce ležela na klinice v Baden-Badenu a sen o olympijském vítězství za oceánem se začal rozplývat.

Glamour

Čtyři roky nato se měly konat olympijské hry v Sydney. Andrea doufala, že se do té doby uzdraví a přece jen za český tým nastoupí. Byla houževnatá. Jakmile ji propustili z nemocnice, začala trénovat. Posilovala, běhala, dokonce i skákala, i když na desetimetrovou věž si netroufala. Jenže záda pořád bolela a začalo být jasné, že jestli se nestane zázrak, s vrcholovým sportem je konec. Andrea v ten zázrak věřila. Pronajímala si z našetřených peněz bazén se skokanským můstkem a pokoušela se získat kondici, aby zase mohla patřit ke sportovní špičce. Peníze ale brzy začaly docházet. A právě v té chvíli vstoupil na scénu fotograf Adolf Zika. Nabídl Andree, že s ní nafotí kalendář, kde bude nahá skákat svůj „olympijský skok". Vypracované ženské tělo letící prostorem je estetický objekt, a když se fotka doprovodí vznešenou legendou, třeba že nahota symbolizuje „nezávislost na čemkoli, co může zabránit lidskému snažení", jde přece o umění. Andrea kývla. Potřebovala peníze a firma, která si kalendář objednala, je měla.
To bylo v roce 1998. Do olympiády v Sydney zbývaly dva roky a Andrea už pomalu nevěřila, že se jí ztracená vrcholová forma vrátí. Se skákáním ale přestat nehodlala. Koketovala s parašutismem, milovala výšky, volný pád a adrenalin, bez kterého nedokázala být. Jenže takový koníček stojí hodně peněz - a kde je má vzít dvaadvacetiletá holka, která se kvůli sportu vzdala studií a kromě skákání vlastně nic pořádně neumí?
Jednoho dne zaklepala na dveře firmy Dream Entertainment. Tip jí dala kamarádka. Ano, společnost se sice zabývá natáčením erotických filmů, ale dělá i jiné věci. Například shání modelky pro fotky „soft glamour", kde jsou intimní partie šikovně skryty a vlastně je toho vidět ještě méně než na snímcích z kalendáře s nahým „olympijským skokem".
Šéf Dream Entertainmentu Oldřich Widman tehdy právě pořádal casting pro pánský glamourový časopis Perfect Ten. Z blonďaté, modrooké, princeznovsky krásné, ale tiché a nesmělé Andrey byl trochu rozpačitý. Ničím nepřipomínala dívky, které se hlásí do podobných castingů, nevypadala jako holka odněkud z maloměsta, která věří, že skrze své tělo dobude Prahu, Las Vegas, Los Angeles...
Jaké má zkušenosti? zajímal se opatrně Widman. Jistě, ty nahé fotky pro kalendář a taky billboardová kampaň, která s tím souvisela. Zkusil to s ní. Jen glamour, nic víc...

Tým snů

Glamourem to neskončilo. Jednoho dne se Andrea producentu Widmanovi svěřila, že potřebuje peníze. Víc peněz, než může získat občasným pózováním pro pánské magazíny. Skákání je hodně drahý koníček, klidně by šla i do něčeho tvrdšího. Kolik se platí za porno se vším všudy? Stačí to na svobodný život?
Oldřich Widman si samozřejmě uvědomoval, že extrémně krásná Andrea by do světa byznysu pro dospělé mohla udělat díru. Na rozdíl od spousty jiných modelek, které působily v jeho producentské společnosti, byla nejen přitažlivá, ale i cílevědomá, odhodlaná pracovat na kariéře, a navíc měla jasný cíl: vydělat natáčením peníze, našetřit si, zajistit sebe i rodinu a pak začít žít normální život. Ostatně - málokterá herečka erotických filmů vydrží v branži déle než šest let. Za tu dobu se sice dá mnohé získat, ovšem taky mnohé ztratit, protože takováhle práce znamená nejen velké příjmy, ale taky svádí k velkým výdajům a rozhazování.
Producent Widman Andree přesně vysvětlil, o co jde. Přiznala, že má ráda sex, kamera jí nevadí, přítel - v té době chodila s mužem, který pracoval ve státních službách - s tím souhlasí... Pár let a konec, pak se všechno vrátí do starých kolejí.
První film, ve kterém Andrea hrála, se objevil na trhu v prosinci 1999 a jmenoval se Face Dance Obssesion. Vystupovala v něm pod jménem Lea de Mae, pod nímž je dodnes známá mezi vyznavači porna po celém světě. Pseudonym si zvolila podle americké herečky Mae West, která se ve třicátých letech stala hollywoodským sexsymbolem a šokovala tím, že ve filmech odhalovala své tělo víc, než snesla dobová konvence.
Tehdy se Andrea, vlastně už pro mnohé Lea, před kamerou potkala s dalšími dvěma českými herečkami - Monikou Sweetheart a Daniellou Rush. Staly se z nich nejlepší kamarádky a společně s další Češkou, Silvií Saint, utvořily Dream Team neboli Tým snů, který se stal chloubou Widmanovy producentské stáje. Lea, Monica, Daniella a Silvia se potkávaly před kamerou v lesbických i heterosexuálních scénách, společně i každá zvlášť cestovaly po všech kontinentech a sklízely ceny za ten či onen nejlepší erotický snímek roku.
V červnu 2002 se Tým snů rozpadl. Daniella Rush utrpěla při autonehodě zraosudnění, po němž skončila na invalidním vozíku. Život se jí obrátil naruby, minulost hodila za hlavu, dokončila studia a dnes je z ní lékařka.
Andreou to otřáslo, ale v branži zůstala.

Whiplash

Suterénní kancelář v nenápadném domě v Praze 10, kterou obývá producent Widman, je útulná. Pracovní stůl, regály s filmy, na polici sošky „pornooscarů", prosklený konferenční stolek s fotografiemi dívčích hvězd společnosti Dream Entertainment, kožená sedačka, dvě pohodlné židle.
Na jedné z nich sedí Andrea a usilovně si mačká prsty spánky. Je stejně tichá a plachá jako před pěti lety, kdy tu byla poprvé, ale teď má jiné problémy než tenkrát. Je jaro 2004, vydělává dost na to, aby si mohla koupit byt, auto, chatu, bydlet v luxusních hotelech a aby jí ještě zbylo na koníčky. Nic takového nedělá. Trápí ji úporné bolesti hlavy. A navíc - zamilovala se. Neví, co si o tom má myslet. S hokejistou Martinem Maškarincem se seznámila na mejdanu, kam přišla s kamarádkou Monikou Sweetheart, a nějak se to vymklo. Pro Martina to byl hec, sbalit pornohvězdu, ale flirt přerostl v lásku a začali spolu žít.
Andrea se producentu Widmanovi svěřuje, že chce s natáčením skončit. Jednak kvůli Martinovi - jak by asi snášel, kdyby odjela na čtrnáct dní do Los Angeles „za prací"? - a jednak kvůli těm strašným bolestem hlavy. Už si s nimi neví rady, prášky nezabírají. Lékaři dokola tvrdí, že se ozvalo staré zranění z Madridu, a ke všemu měla nedávno nehodu v autě, kdy do ní někdo naboural zezadu a Andrea utrpěla hypertenzi krku. Při podobných nehodách je to běžný, ale ošklivý úraz, angličtina má pro něj termín „whiplash": hlava se zvrátí prudce dozadu, pak dopředu a odnesou to svaly, cévy, úpony...
Oldřich Widman hvězdu z někdejšího Týmu snů nepřemlouvá. S natáčením může skončit, ale spousta filmů je teprve ve výrobě a budou vycházet ještě dlouho po tom, kdy ukončí kariéru. Nevadí to? Nevadí, Martin o všem ví, Andreiny filmy zná, dokonce si je někdy společně pouštějí.
Andrea se definitivně rozhodla v branži skončit. Martin byl první chlap v jejím životě, za kterého nemusela v restauracích a o dovolených platit. Dřív byla zvyklá roztočit glóbus, zapíchnout někam prst a pozvat svého přítele na cestu do exotických krajin. Teď je to jinak. Chce mít rodinu a dítě s mužem, který se o ni dokáže postarat.

Novotvar

V civilu se nelišila od normální sportovně založené holky: maskáče, kanady, hospoda, zábava s kamarády. Krasavice, která se necítí v dlouhých róbách a která vyznává outdoorový životní styl.
Na desetimetrovou skokanskou věž už si Andrea troufla málokdy - tělo se přece jen sráží s vodní hladinou v rychlosti přes sto kilometrů v hodině -, ale novou zálibu našla v parašutismu. A právě při jednom seskoku padákem se stalo něco divného. Vyskočila z letadla, snášela se volným pádem, pak zatáhla za šňůru, a když se padák otevřel, ucítila škubnutí, které v hlavě probudilo nesnesitelnou bolest. Na zem přistála skoro v bezvědomí.
Hlava už ji bolet nepřestávala, ztrácela rovnováhu, občas upadla, zhoršoval se jí zrak, ale při běžných vyšetřeních se na nic nepřišlo. Lékaři odkazovali na migrénu, kterou mohla zdědit po matce, na dávný úraz před olympiádou v Atlantě, na whiplash při autonehodě, na hazardování při seskocích padákem... Nakonec se Andrea po boku přítele Martina vypravila do vinohradské nemocnice, kde jí známý vyjednal vyšetření na tomografu. Diagnóza zněla: novotvar na mozku. Tenkrát ještě lékaři neodhalili, že jde o glioblastom, vzácný a agresivní mozkový nádor, který bují rychlostí až milimetr za den, metastázuje a možnost vyléčení je téměř nulová. Na to se přišlo později, v polovině srpna 2004, kdy Andrea podstoupila operaci ve střešovické nemocnici u profesora Vladimíra Beneše, specialisty na mozkové nádory. Glioblastom se sice podařilo odstranit, jenže metastázy už prorostly hluboko do mozkové tkáně.
O nevyhnutelném konci věděl jen Andrein otec, který znal lékařské zprávy, ale s jejich obsahem se nesvěřoval. Ostatní cítili, že je to vážné, ale věřili. Rodina, známí, kolegové z branže a nakonec i zasvěcení vyznavači erotiky doufali, že se z toho Andrea dostane. Všichni, kdo jí byli nablízku, se pídili po možnostech speciální léčby ve Švédsku, v Německu, v Rakousku...
Producent Widman s Andreinou sestrou Lucií sepsali výzvu k finanční sbírce, která začínala slovy „pomozte, aby se stal zázrak". Na konto, které Andrea ještě stačila s Oldřichem Widmanem založit, se z celého světa začaly scházet peníze od kolegů z branže i anonymních fanoušků, kteří o životním příběhu bývalé skokanky Andrey Absolonové nevěděli většinou nic a znali ji jen jako herečku Leu de Mae. Přes internet se snažil burcovat německý fotograf Chris Danneffel, který Andreu v minulosti fotil, byl jejím bezmezným obdivovatelem a nakonec se stal rodinným přítelem Absolonových.

Konec

Kdoví, jestli si Andrea uvědomovala, že se blíží konec. Stěžovala si na bolesti hlavy a zad, občas se svěřila, že má strach.
Podstoupila ozařování i chemoterapii.
Pak už netoužila po ničem jiném než po lécích tišících bolest. Na onkologickém oddělení nemocnice Na Bulovce ležela mezi beznadějnými případy a smrt viděla všude kolem sebe. U jejího lůžka se střídali sestra, rodiče, přítel Martin, producent Widman, kamarádka Monica Sweetheart...
V posledních týdnech psal fotograf Danneffel pravidelně na internetové stránky někdejší hvězdy Ley de Mae zoufalé raporty: „Zdravotní stav se mírně zlepšil..." - „Lea de Mae minulý víkend podstoupila dvě nebezpečné operace..." - „Stále slabá - nechce už jít do jiné nemocnice..." - „Mezi panikou a nadějí..." - „Úzkostlivé čekání..."
Pár dní před smrtí už skoro nevnímala, co se děje s ní a kolem ní. Byla ochrnutá na levou polovinu těla a tvář se jí změnila k nepoznání. Ve světlejší chvilce si vzpomněla na slib přítele Martina, že ji vezme do divadla. Chtěla vidět operu, obléct si róbu, které si v životě moc neužila...
Devátého prosince 2004 ve čtyři hodiny odpoledne dorazili do nemocnice Na Bulovce Oldřich Widman s Daniellou Rush, někdejší členkou slavného čtyřčlenného Týmu snů. Dozvěděli se, že Andrea před třičtvrtěhodinou zemřela...
Zpráva se rychle roznesla po serverech, které přinášejí novinky z pornosvěta. Reakce byly všelijaké: někteří psali, že z pietních důvodů se už nikdy nebudou na filmy s Leou de Mae dívat, jiní naopak horlili, že si k uctění památky andělské hvězdy pustili její nejlepší snímky a těší se na to, co vydají archivy. A fanziny začaly zaplavovat básničky a vyznání, sice kýčovité, ale myšlené vážně:
„Přilétáš k nám / na andělských křídlech, / pomalu a lehce / proplouváš našimi sny... / Navždy si budeme pamatovat / tvůj líbezný smích, / neboť ses našich srdcí / dotýkala něžně, / s laskavostí a grácií..."

Epilog: Kéž by...

Prosinec 2010. Na Andreině hrobě na ďáblickém hřbitově leží tlustá vrstva sněhu. Pokrývá mramorovou desku, několik svítilen a kytici, kterou sem na podzim položil jeden ze zahraničních ctitelů. Ještě nedávno tu byl jen čtvercový betonový sokl. Náhrobek chybí. Vznikl sice velkolepý projekt, podle nějž měla na hrobě stát Andreina socha v podobě anděla, který si křídlem zakrývá tvář, ale prý se ještě nepodařilo sehnat peníze...
Jméno Andrey Absolonové budete na hrobě hledat marně. Ale když odhrnete sníh, objevíte volně položenou kovovou tabulku s vybledlou fotkou blonďaté dívky s andělskou tváří. Na tabulce jsou jen dvě slova: „... if only...". Kéž by...